Nejen planoucí vášní pro zlepšování sebe sama jest člověk živ. Někdy potřebuje i dostat něco do žaludku. A někdy, někdy potřebuje dostat něco do žaludku při velkým fyzickým výkonu. A někdy, někdy, někdy musí přežít nečekaně náročnej výstup do kilometrový vejšky s převýšením jako kráva a jen kapkou vody pro dva lidi. Tohle je náš „Temnej turismus“, kde ti ukážeme, na jaký netradiční místa se dá cestovat, který tě vyvedou z komfortní zóny. vzpomínka na jednu náročnou situaci, kterou jsem si podstoupil, vystoupil, a nakonec i sestoupil...
Mám chuť začít to vzpomínkou na všemi oblíbený béčkový seriál Herkules… Toto je příběh z dávných časů (2019)… z časů mýtů a legend, kdy svět fungoval bez roušek a droždí se nevykupovalo zlatem…
Tehdá jsem se s přítelkyní ocitl v Asii. Konkrétně jsme byli na Taiwanu v přírodním národním parku Taroko, kde jsme měli asi 3 týdny dopředu zarezervovaný výstup nahoru po Zhuilu Old Road. Bylo pěkně teplíčko, protože byl konec léta a v subtropech se ty teplotky přece jen drží déle než u nás. Neměli jsme sice moc vody, jelikož bylo brzo ráno a nikde se další petka sehnat nedala. Nikam jsme ale nespěchali, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě.
Na nebi nebyl ani mráček a já jsem byl natěšenej, protože jsme se chystali jít přes cool visací mosty jak ze záběrů National Geographic. Říkal jsem si, že to vezmeme na pohodu a uděláme nějaký krásný fotky. Už jsem v Taroku byl dřív, ale nikdy jsem se nedostal na tu Zhuilu stezku, takže jsem se očekáváním úplně tetelil. Celá stezka měla nějakejch 10 km, ale kvůli sesunu půdy nám bylo zpřístupněných jen 3 km. Zívačka. To dáme za dopolko, říkal jsem si.
První pochyba se dostavila záhy, hned po přejití prvního visacího mostu, kdy moje bulvy spočinuly na převýšení před náma.
Možná to takhle nevypadá jako nic moc, ale děcka… ty byl jen začátek. Převýšení se nám zvedalo až se proměnilo do regulérních schodů. To bude jen pár metrovej úsek… Nebyl. U těch schodů tak nějak zůstalo až k vrcholu. Jak jsem napsal na začátku, byl jsem s přítelkyní, a tak jsem začínal mít strach, že tohle mi nezapomene. Zvládala to ovšem fantasticky. I když jsme se oba potili jak zvířata při tom škrábání se nahoru. Zmínil jsem, že moje vyvolená moc nekamarádí s vejškama…?
Jj, vidíš dobře. Ten had tam úplně dole je řeka a ten had hned vedle je silnice. Tam jsme začínali… Bože, já si připadal jak klišé. Co o nás říkaj Slováci, jak ty tupí Češi furt lezou do Tater v žabkách a pak se diví, že padaj jak švestky? Něco takovýho. Zkrátka jsem se cejtil, jak pitomec, že jsem na tuhle túru vzal ženskou a dohromady jsme měli jednu jedinou malou flašku vody.
Šli jsme hodiny. Batoh musel vážit aspoň sto kilo, možná dvě stě. Každým krokem vzhůru se nám zvyšovala i teplota. V puse jsem měl vyschlo a byl jsem vyšťavenej jak malej. Když jsme lezli po straně skály, ze který je ta fotka výš, začal jsem si říkat, že se na to vykvajznem. Ve flašce jsme měli sotva deci vody, pár hltů pro každýho. Teď jsme navíc nebyli chránění pralesem a ostrý slunko to do nás neúprosně pralo, jakoby cejtilo, že za chvíli budu na kolenou.
A najednou… jsme zalezli zpátky do pralesa, do stínu a nejen to. Uviděli jsme ceduli.
Přesně. Konečně jsme dorazili na konec. To znamená, že se nám na ksichtech vyklubali úsměvy od ucha k ucha. Dokázali jsme to. Někdy si člověk myslí, že je na konci sil. Cítí se blbě, že do vlastní boty zatáhl druhý lidi. Říká si, že měl být líp připravenej. Co by kdyby… To všechno může bejt pravda, ale možná někdy stačí prostě zatnout zuby a vyděržat, pijaňjer.
Samozřejmě se jsem si do hlavy vtetoval poznámku, že bych si příště měl přichystat dostatek vody alespoň den dopředu. To je sice fajn, ale ještě před náma stál jeden drobnej problém. Museli jsme se dostat zpět a nešlo to jinak než jít tou samou cestou.
To znamená, že bylo potřeba doplnit energie. Naštěstí, na tohle jsem připravenej byl. Poctivě jsem nám totiž nahoru vynesl sušenky a Maso Here. Je to moje oblíbený sušený maso, který zbožňuju, protože není naládovaný cukrem. Hlavní maséry a zakladatele Maso Here navíc znám a borci nám později i pomohli při naší Hithit kampani na vydání knížky Neposer se.
Díky masu a zbytku vody jsme se s přítelkyní nakonec úspěšně dostali dolů, kde jsme do sebe nalili každej hektolitr a najedli se. Můžu říct, že nás tahle zkušenost určitě sblížila a taky posílila. Temnej turismus už je takovej. Nebejvá to snadný, ale ke štěstí vede přece cesta trnitá, Honzíku…
Jestli jste masožravci a taky občas potřebujete doplnit energií, vyjednal jsem pro vás 15% slevu na Maso Here pod kódem „neposeroutka.“ Taky si nakoupím do zásoby, kdybych se zase ocitl na podobně promyslenejch výletech…